Máte pocit, že něco vám „uniká mezi prsty“?

Dcera byla rok v Anglii a po návratu jen dospěla, vztahy se jen přirozeně vyvinuly. Přiznala, že ona to měla horší vzhledem k vytržení z domova a daleko větší izolaci v cizím prostředí.
Ale nelituje toho a dnes dobrou angličtinu zúročí při práci.
Doplňuji:
My jsme tuhle možnost neměli, tak to dopřejme našim dětem. Za trochu nejistoty to stojí.
P.S. Naši pradědové chodili na vandr do Rakouska, naši dědové před válkou do Francie a my byli za železnou oponou.

Upravil/a: anonym

Já mám někdy pocit, že mi mezi prsty uniká celý život.

Neboj, jestli vaše vztahy jsou OK- ani dálka je nenaruší.
A klidně spi-dobrouky

To je jen pocit a ten se ztratí měl jsem to samé když odcházela dcera z domu,ale přešlo to.
Ona bude mít ty samé pocity a to se spraví.

Tak tohle dobře znám,mám dva syny když přišel starší jedu na missi zatřepalo to se mnou,neřekla jsem nic ale měla jsem pocit že mi něco odchází že strácim něco co je moje měla jsem hrdlo stažené nemohla ani promluvit,jenže děti musí jít a zase se vráti,už to nebude jako dřív,všechno se mění,nestratíte se budete pořád spolu,budete mít s ní kontakt.Jsem také takový rodič který má stejné pocity,už to bude všechno jiné.

Zdroj: žolík

Jestlize by jste se meli ztratit , tak to se vam muze stat , i kdyby dcerka bydlela ve vedlejsi vesnici. ! Budte na ni pysnej , ze se nedrzi tatovo sukenky ( pardon – trenyrek ). A muze to mit jeste pokracovani. Muze vam poridit Brazilskeho vnoucka ! :-p A zrovna vam bych to pekne prala. :-p -iv-

Brazílie není zas tak daleko – možná blíž než sousední vchod do domu v případě, že vztahy nejsou dobré.
Dcera odchází za svojí další životní zkušeností, vzděláním pro svůji budoucí lepší kvalifikaci. Pro rodiče je to určitě velmi nepříjemná situace, protože ptáče najednou vylétá z hnízdy, ale co naděláme – pokud chceme aby se ten „poklad“ měl šanci na lepší uplatnění v životě a pokud je to jeho sen tak vyletět, asi jen nezbývá nic jiného než ho podpořit. A strach ze ztracení kontaktu – pokud vztahy jsou dobré tak těžko. Internet, fotografie a web kamera hodně zajistí, jen je třeba se bavit o perspektive ne o minulosti. Jen to prostě nebude každý den, týden apod. Zpravidla nám děti z domu stejně odejdou až si založí vlastní rodinu. Doma bude cosi scházet, ale to je údělem všech rodičů.
Potomka máme kousek od nás, stejně doma tak nějak schází, ale zas je to další zkušenost pro rodinu.

Ona se vrátí.věřte mi,bude se vracet.Jak to napsal už dávno Eduard Petiška v jedné své knize?.Nevím už jak to bylo přesně :„…nikde nemají ořechy tak tvrdou skořápku jako doma,ale jejich jádra jsou nejsladší ze všech…“
A jestli máte pocit,že jste něco promeškala,tak jak zpívá E.Martinová:…„zítra další vlaky pojedou..“ Na všechno je dost času.Důležité je co se děje teď.

Já mám kupodivu opačnou zkušenost – když vás dělí taková dálka, možná si najednou budete víc vážit kontaktu a budete paradoxně komunikovat o to víc – pokud tedy dřív dcera bydlela jinde než vy. Přece jen, pocit, že to máte domů 100 kilometrů a můžete se tam dostat kdykoli za pár hodin, a pocit, že to máte přes půl světa… Jako by se člověk tu těžko překonatelnou dálku snažil nahradit intenzivnějším kontaktem. Teda u mě to tak bylo.

Já když si jdu hrát na pískoviště a naberu do dlaní písek a roztáhnu prsty od sebe,tak mám přesně stejný pocit