Kde je hranice mezi realitou a tzv. „pozitivním uvažováním“?

Je to smutný příběh, ale fotograf dělal svou práci .I on je ale jen člověk, ve kterém se hnulo svědomí ,uvědomil si co viděl a že nepomohl,myšlenky na to co se mohlo stát či se stalo/nikdo neví jak to s dívenkou dopadlo/ ho dohnaly k nejhoršímu.

Jak kdy a jak u koho.
V honbě za senzací si novinář hned neuvědomil, jakou škodu vlastně napáchal. Místo, aby pomohl holčičce, čekal jako „sup“ na to, co udělá skutečný sup. Těžko vysvětlit, proč se tak stalo. Zkratové myšlení a jednání … Zřejmě později mu došlo, že jeho přístup byl necitlivý.

Proto ho ani netěšilo ocenění. Ale nevím, zda sebevražda bylo to správné řešení, i když šlo o jeho svobodné rozhodnutí.

Sice předtím vypovídal o násilnostech .. Ale tentokrát pochybil – neunesl, že se dostal až na dno a stal se nenáviděným… Mnohdy se i dobrý úmysl chápe jinak … Pak teprve vše moc bolí …

Bohužel, nebo bohudík je všechno zlé k něčemu dobré… Třeba by jeho fotografie otevřely oči spoustě lidí, kteří by pak vě větší míře podali více pomocných rukou… Řekl bych, že realita a pozitivní uvažování nestojí v protikladu – hranice mezi nimi není..
Krátký příběh: Kdysi jsem se natrefil k situaci, kdy nějaký had (snad užovka) chytila žábu. Pomalu jí do sebe soukala a já měl možnost žábě pomoci. Had ji do sebe pomalu soukal – nejdříve nohu, pak postupně celou žábu. Ona se snažila jeho stisku uniknout, nicméně v něm postupně mizela. Po celou dobu tohohle pozorování jsem prožíval dilema, jestli žábu zachránit. Když už byla spůlky v hadovi znamenalo by to, žbych ji zachránil, musel bych zabít hada. Neudělal jsem to. Těsně před tím, než v hadovi zmizela i hlava, vydala žába zvuk, který se nepodobal zvukům, které žáby obvykle vydávají. Zasténání..za­ůpění..výkřik smrti. Pak se hadova ústa za žábou zavřela. Celý výjev trval asi čtvrt hodiny. Mě bylo asi deset a do dneška si velmi živě vybavuji pocit nerozhodnosti, jak se zachovat.. Takto jsem nezasáhl do přirozeného přírodního procesu, ale žabí výkřik slyším stále..