K čemu je vlastně zamilovanost, když nás úplně oblbne?

A není to oblbnutí krásné? 🙂

Už jsem se bála, že dnes nic nebude.
Dobrý večer, Petře77.
K čemu je zamilovanost? No k tommu, abychom vůbec byli schopni něco pro vztah udělat. Právě ta krásná poblouzněnost nás nutí sblížit se s objektem naší touhy. Na vztahu tohle bývá tím nejkrásnějším a nejromantičtější obdobím, protože zamilovanost nás nutí dělat i ztřeštěné a nerozumné věci. Dává nám křídla.
Její úskalí tkví v tom, že člověk vše vidí příliš růžově a nevmímá realitu. Pokud z reality něco k našemu vědomí proniká, tak určitě nic z toho, co by mohlo partnerský vztah narušovat. Zamilovanost je krásná, ale poněkud ošidná. Je dobře, pokud jsou zamilovaní oba partneři, a to do sebe navzájem. Ještě lépe je, když jejich vztah začne zklidňovat zhruba ve stejném období. Potom je šance, že přeroste v lásku a nerozpadne se.
Bez zamilovanosti by to bylo s lidskou populací asi dost špatné. Spousta dětí bývá splozeno právě v tomto období vztahu.

A k čemu by byl život bez krásného blbnutí?

To je jednoduché – kdybys nebyl zblbnutý, tak bys před tou ženskou utekl. A to samé obráceně, ženská by utekla před chlapem.
Ve své podstatě i zde platí krásné přísloví – za blbost se platí.
Mimochodem – co je vlastně být normální?

to je jednoduchý – k tomu, aby lidstvo nevymřelo. Bez zamilovanosti, kdy jde rozum naprosto stranou, by houfy žen nezblbly do těch nejhorších hajzlů a hovad, kteří jim pak vlivem zamilovanosti připadaj sexy.