Avatar uživatele
Zlatý

Jak se vyrovnat s těžkou nemocí v blízké rodině?

Jde o mého otce. Již 6 let bojuje s rakovinou. Všichni víme, že už bojuje jen o čas... Stále však věří, že se vzbudí zítra bez bolestí, že mu bude lépe. Není. Ač s ním již léta nebydlím, jsme v kontaktu dost často. Vypráví o své nemoci, leccos jsem věděla i od jeho ženy.
Teď jsme však s nimi trávili dovolenou. Dennodenním kontaktem jsem teprve poznala, jak špatně na tom je. Viděla jsem ho v plavkách, vyhublého. Nemoc mu mění i duši, pryč je ten chlap, co s ním byla sranda a co všechno zvládl a dokázal i nemožné...
Z té naší dovolené u moře jsem se vrátila psychicky totálně vyčerpaná. Vím, jak s ním mluvit, za ty roky jsem si už mnohokrát poplakala a pak zas věřila... pár týdnů, do dalších vyšetření a verdiktů lékařů... Jsme už doma 3 dny a já se stále tak nějak plácám od ničeho k ničemu, myšlenky u táty (smutek, bezmoc střídaná se vztekem - nemoc ho tak změnila, že bez skurpulí ubližuje slovně svým nejbližším, i mé starší dcerce - a to odpustit neumím, ani jemu, ani v tomto stavu...).
Jela jsem na dovolenou s tím, že je to pro něho důležité, možná poslední dovolená, navíc tolik toužil užít si ji se mnou a mou rodinou. Věděla jsem, že to s ním není jednoduché, že ho nemoc i léky změnily a vysílily...
Na realitu jsem však připravená nebyla.

A tak se tady ptám - jak se s tím vším mám vyrovnat? Pomožte mi radou, zkušeností nebo jen tak slovem - za každé budu ráda.

Uzamčená otázka – ohodnoťte nejlepší odpověď symbolem palce.

Nejlepší odpověď

Avatar uživatele
Stříbrný

Tady je každá rada drahá, Deli.
Chápu Tvojí bezmoc ... nemůžeš pořádně nic dělat, myslíš na tatínka.
Babička mého přítele má také rakovinu - jednou je to lepší, pak zase horší - ale z dlouhodobého hlediska je na tom opravdu špatně. Mám to na plicích, skoro v celém břiše - nevím, zda jí to už řekli (myslí si že má jen těžkou chřipku), posledně byla hospitalizovaná asi před měsícem, tam jí to měli říct, ale zatím nevím, jak to je. Je to hrozné - dívat se na někoho, kdo může každou chvilkou zemřít =(. To je na tom to nejhorší - může tu být ještě rok, ale třeba už jen hodinu - to, že to nevíme přesně je opravdu trápení. Chceš tomu člověku pomoct, ale nevíš jak - ani to nejde s touto nemocí =( ... radu asi nemám - zkus se věnovat hodně dětem, zahrádce, jezdi za tatínkem, ale ne na dlouho ... třeba jen na 2-hodinovou návštěvu ... říkej si, jaký třeba hezký život měl, co všechno stihnul ... posílám mnoho sil!

 

Další odpovědi:

Avatar uživatele
Zlatý

Snad nebude vadit, když ti budu tykat - asi se mi tak bude vyprávět líp.

Čím teď procházíš ty, my si zakusili před 10 lety. Taťka byl zedník, svou profesi miloval - v práci trávil většinu dne. Nebyl den, aby nepřišel dom a nestěžoval si na bolavý záda nebo klouby. Dopoval se ibuprofenem, bral je jako lentilky. Jednou kolem vánoc ale uznal, že ta bolest už není normální - a rozhodl se hned po svátcích zajít k doktorce. V lednu se roztočil šílený kolotoč vyšetření a testů. Diagnóza: Grawitzův tumor. Věci nabraly neuvěřitelný spád: v lednu byla stanovena diagnoza, v červnu už byl taťka pryč. To, co bylo mezi tím, bych nepřála zažít ani tomu největšímu nepříteli. Přesně jak píšeš ty: před nemocí to byl veselý chlap plný síly, nemoc z něj udělala jeho vlastní stín. Nejhorší na tom bylo, že nám děckám nechtěl nikdo nic říct. Mě bylo 16, bráchům 18 a 12. Ani taťka, ani mamka nás nechtěli zatěžovat víc než bylo nutný. Ten život v nevědomosti byl šílený, spoustu detailů jsem se od mamky dovídala postupně až po taťkově smrti.
Bylo hrozný pozorovat, jak taťka po nocích studuje lékařský zprávy a snaží se z nich vydedukovat, jak na tom je. Byly chvíle, kdy byl plný energie a odhodlání bojovat..a z toho seděl schoulený v křesle a brečel. Nikdy předtím jsem ho brečet neviděla. A taky měl chvíle, kdy byl protivný na všechny kolem. Mám v paměti jeded zážitek. Šli jsme ho navštívit do nemocnice. Byl už tak zesláblý, že ho mamka musela ven do parku vyvézt na vozíku. Když jsme chtěli vlézt do výtahu, nějak se šprajcnuly kolečka a mamka se tam s tím vozíkem motala a nemohla se pohnout z místa. Taťka po ní hnusně vyjel a já zůstala zaraženě zírat - takhle jsem ho ještě neznala. V parku si pak chtěl zapálit cigaretu, ale už ani ten zapalovač pořádně v ruce neudržel. Mamka mu chtěla cígo připálit, nějak jí to nešlo - a vysloužila si za to další sprdung. To už na mě bylo moc. Tehdy se ve mě něco zlomilo a přestala jsem za taťkou do nemocnice chodit. Dneska toho lituju. Za prvý mě mrzí, že jsem v tom mamku nechala samotnou - bylo to ode mě sobecký. I pro ni to bylo náročný - vlastně náročnější než pro kohokoliv jinýho. Myslím, že by naši podporu uvítala. Jsem kráva, no :((
A dneska už taky vím, že ať byl taťka sebeprotivnější, nebyla to jeho vina. To ta zas*aná nemoc z něj udělala takovýho hulváta. Kdybych mohla vrátit čas, dneska bych se snažila být lepší dcera. Chodila bych za ním do poslední chvíle, urážky bych pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým ven. Vím, že by to nebylo lehký, ale snažila bych se.

Nevím, co ti Deli poradit. Ale jestli můžu říct svůj názor - neopouštějte tátu. Choďte za ním co nějčastěji to jen jde a snažte se mu jeho poslední chvilky zpřijemnit na maximum. Když si uvědomíš, že každá chvilka může být ta poslední, nějaký ten slovní útok jde skousnout. Nevím, jak starý máš děti, ale je fakt, že v dětským věku se těžko chápe, proč je děda najednou tak zlý. Pokud jsou teda ty slovní útoky na denním pořádku, přestaň s sebou děti brát a k tátovi choď jen sama, s manželem. Pro tvoje děti bude stejně lepší, když si budou dědu pamatovat jako milujícího veselýho chlapíka - a ne jako hrubiánskou trosku.
Já to tak měla podobně. Když taťka umřel, naposledy jsem ho viděla 2 nebo 3 týdny předtím. Dost se prý mezitím změnil, hlavně fyzicky zchátral. Když byl potom pohřeb, ptali se nás, jestli se na něj chceme jít ještě podívat, než zatlučou rakev. Mamka šla, starší brácha taky. Já to nedokázala - a zřejmě jsem udělala dobře. Mamka dneska říká, že to byl strašný pohled..a že by možná bylo lepší, kdyby se na něj tehdy dívat nešla. Prý ho má pořád před očima a už nadosmrti mít bude.
To já si ho aspoň pamatuju tak, jak jsem ho znala celý život. Čas mi postupně z paměti smazal všechno to ošklivý, co bylo..a zůstala jenom hezká vzpomínka na tátu, co byl sice vzekloun, ale v jádru byl vlastně dobrák a udělal by pro nás první poslední.
Asi jsem ti moc nepomohla, ale v této situaci se ani pomoct nedá. Co teď řeknu, bude drsný, ale je to pravda: vysvobozením bude až tátova smrt. Vysvobozením pro vás všechny. Sama píšeš, že smrt je nevyhnutelná. Pak se asi dá říct: už aby přišla... :(((

Přeju vám všem hodně síly


Avatar uživatele
Bronzový

Já vám rozumím,je to těžké vím co prožíváte je to blízká osoba taťka,už je sám sebou nešťastný trápi se proto se mění,nechce vás zatěžovat protože vás miluje,ubližuje,trápi se a trápi vás všechny,ta nemoc příjde a neptá se chceš mě jsem tady a všechno je jinač,věřte že to nebyla náhoda že chtěl být s vámi pár dnů,naučte se odpouštět jde to.

Zdroj: žolík


Avatar uživatele
Pokročilý

Toto je vždycky hrozně těžké téma a ještě smutnější realita. Prožili jsme si něco podobného, teta mojí babičky měla rakovinu plic. Nikdy nekouřila, žila a stravovala se zdravě. S tímto žila 6 let, měla bolesti, každou cvhíli v nemocnici, ale užvíala si života do konce, jezdila na dovolenou s přáteli. Občas zajela za babičkou - její sestra a protože je velmi hodná žena, ta to odnášela ze všech nejvíc. Tak půl roku před koncem to teta cítila a moc se změnila povahově, trpěla a nechtěla ubližovat - jen její sestře. Všichni se snažili ji vše ulehčit, ale zanechalo to v nás hrozně divný pocit. Člověk stárne a nidky nevíte jak jednou na tom člověk bude sám. Stáří i přes perfektní rodinu je v dnešní době hrozně těžká. Všem hlavu vzhůru snad bude v naší republice časem lépe a to stáří a nemoci budeme snášet lépe.

 

Diskuze k otázce

Avatar uživatele
Registrovaný

kick882

ja vím jake to je me je 15 a mamka ma rakovinu plic no zmesilo se to po chemoterapii no vcera sla na pet vysetreni a uvidime protoze na to vyšetreni sla taky proto ze se domluvila s doktorem ze by chtela na operaci zvanou nanoknife- to leci i neoperovatelne nadory tahleta metoda je i na novinky.cz no uvidime kazdopadne ja su taky z toho zdrcen... mam tet hodne starosti a to jak s vyberem stredni skoly tak i ta nemoc mam mamku rad a nechci ji strati a doufam ze se vyleci... no nic vsem radim aby taky zkujsili tu metodu zvanou nanoknife pres ni se operuje jak ty plice tak jatra slinivka dokonce doc. Fanta psal ze i mozek.. skoro vsechno... jenze ma to hacek ta metoda je nova a jde jen na nektery druhy nadoru ale zkuste to kazdopadne kazdopadne doktor rikal ze udela kvuli ty oiperaci pohovor a jediny co jsme se dozvedeli tak to bylo to ze ma jit toho 1.12 na vysetreni zvany pet vysetreni... no jinak chemoterapie zmensila nador ze 4,5 cm na 3,5 no a dalsi taky kazdopadne metastazi asi neme no nevim snazim se byt optimista ale nekdy se tak zhroutim ze mi je do breku ten den kdy sme to zjistili tak me bylo upe divne a strasne uplne no tatka si nekde nasel ze nadory se daji zastavit a clovek muze zit i 16 let no nwm pac doktor rikal neco jineho..... no zatim to vypada slibne mamce je fajn a bolesti ma mensi moc uz nekasle a to uz asi 2-3 mesice nebere prasky pac doktor ji to prikazal no uvidime kazdopadne verim ze vsechno dobre dopadne a drzim vsem palce :)

 

Zajímavé otázky v kategorii Rodina a vztahy

Přihlásit se

Položte otázku, odpovězte, zapojte se, …

začněte zde

Reklama

Kvalitní odpovědi v: Rodina a vztahy

Zlatý Drap 979
Zlatý marci1 807
Zlatý quentos 628
Zlatý iceT 602
Zlatý hanulka11 536
Zlatý panenka 488
Zlatý annas 449
Zlatý led 397
Zlatý venkovan 390
Zlatý gecco 375

Zobrazit celkový žebříček

Facebook

 

Váš požadavek se vyřizuje, počkejte prosím.