Jak na vás působil dokumentární seriál Život se smrtí?

Zvláštní náhodu tento dokument má pro mě v tom,že přišel v době,kdy jsem před nedávnem začala uvažovat,že bych pomáhala v hospicu. Zjišťovala jsem si na netu o nejbližším hospici a veškeré informace. A brzy na to jsem „náhodně“ objevila tento dokument. Dívat se do tváří smrtelně nemocných lidí,kteří bojují se smrtí mě ohromila. Jak každý po svém bojuje se strachem,s bolestí, utrpení, bezmocí, ztráty lidské důstojnosti, odloučení a hlavně se samotou. Většina lidí umírá v nemocnici,přitom bylo dle průzkumu zjištěno,že chtějí umírat doma. Tak proč nedopřát umírajícím lidem úlevu od bolesti a dalších trápení,domácí péči pokud jim ji rodina nemůže poskytnout a alespoň moci ovlivnit člověka v jeho závěru života odejít důstojně.
Myslím,že taková pomoc je poslání a vyžaduje souznění se smrtelně nemocnými lidmi.

nijak .....nevidel jsem ho…:D

Zapůsobil na mě tím, že se lidé v tomto dokumentu podělili s ostatními zdravými lidmi o tom, co prožívají, jak se cítí, jestli chtějí žít se svou nemocí skryti doma, nebo raději více na očích veřejnosti. Nemoci a smrt nás provázejí již od narození. Nemůžeme před tím zavírat oči a dělat, že to neexistuje, či že se nás to netýká. Týkalo se to i naší blízké rodiny a věřte, že se to dá zvládnout, samozřejmě ke spokojenosti vážně nemocného. Prostě s ním musíte jednat, jako by o jeho nemoci nebylo ani „tuchy“, rozveselovat ho, vykládat mu veselé příhody. I když člověk vážně onemocní, stále žije s námi a smrt potká každého, ať už tím, že vážně onemocní, úrazem, dopravní nehodou nebo sešlostí stářím.