Jak jste se chovali k oblíbené hračce vašeho dítěte?

Tvoje dcerka bere panenku jako svoje miminko a tobě by se také nelíbilo, pokud by ti někdo sebral tvoji dcerku.
Nechci ti nic říkat, ale prostě má svou panenku moc ráda.

Holčičky umí být opravdu hodně roztomilé, když se láskyplně starají o panenky a napodobují při tom svoji mámu.
Jestli chcete příhodu, tak jsem si vzpomněla, jak si jednou dala dcera, když byla ještě malá, nějaké hračky do batůžku a pak se zasekl zip a nemohla se do něj dostat. Zoufale začala plakat, protože věřila, že už ty hračky nikdy neuvidí. Musela jsem se tenkrát otočit, aby neviděla, jak se tomu směju. Když jsem otřela slzy smíchu, tak jsem ji ujistila, že se do batůžku určitě nějak dostaneme a hračky vysvobodíme. 🙂

Jinak, moji kluci jsou k hračkám poněkud méně láskyplní, buď je rozeberou nebo s nimi různě bojují, takže se to pak rozbíjí „samo“.
Co nepoztrácí, to vymění se spolužáky. Někdy z toho kvetu, protože hodnoty vyměněných hraček se někdy dost liší. 🙂

asi tak stejně mile, jako k dítku…
ona si dcerka vytvořilo nějaký citový vztah k hračce a to je přece krásné, nehledě na to, že jste jí udělala radost…

To je milé, bude z ní jednou dobrá maminka.

Můj synovec dostal opravdový kladivo a dovedete si představit jak to asi vypadá,když s ním i s láskou spí.

Souhlasím s názorem, že z holčičky bude hodná maminka. Začínám věřit tomu, že podle výběru a chování k hračkám se pozná, co z dítka vyroste… Já jako malá milovala hlavně stavebnice a kostky, budovala jsem fakt promyšlený města přes celou podlahu, stavěla fantasmagorický dopravní prostředky (někdy jsem na nich uvezla i sebe :o)… a když mi teda dali panenku, tak jo, ale hlavně ať se dá vozit v autě nebo ho může řídit. Později jsem zbožňovala hru na nemocnici a tam musí pacienta někdo dovézt, takže jsem teda odedřela i tu roli maminky (měla jsem obrovský mimino, co vypadalo na tu dobu extrémně reálně), ale jen potud, co jsem zjistila, že je dítě nemocný a valila jsem s ním do nemocnice. Pak jsem přepnula na roli doktorky a začala ta správná zábava :o) A co teprve když se panenky vydaly na cestu do pravěku a pustili se do nich dinosauři a bylo nutný je zachraňovat… (lidi, ne dinosaury)! Později mě bavilo na panenky šít, ale to už byla spíš radost z tvoření.

Co se oblíbených hraček týče, tak co si pamatuju, milovala jsem obrovskou oranžovou tatru, ve které jsem mohla jezdit po dvoře. Ale zásadně jsem ji neuklízela. Takže mi ji naši čas od času schovali a ráno mi řekli, že mi ji někdo ukrad, když jsem ji neuklidila. Ořvala jsem to, našim se mě zželelo, za dva tři dny se tatra vrátila s tím, že si na ni fakt už musím dávat pozor. Hádejte, jak to asi dopadlo :o) Ne, nikdy jsem nebyla pečlivá holčička a bordelář jsem doteď. Ale blbosti vymýšlím ráda dodnes, sen o doktorce jsem vzdala na druhým stupni základky se začátky chemie a bižule… a být maminou mě neláká ani v nejmenším.
Takže ať malé vydrží maminkovský chování co nejdýl, fakt si tím asi nastaví ty správné vzorce pro život…