Jako bývalý analytik jsem tvrdý realista bez tendence k pesimismu. Velmi často jen pozvednu obočí a tiše žasnu. V mezních situacích mám tendenci uchýlit se k ironii a drsnému humoru.

Domnívám, že někdy je správné nechat dveře zavřené a vyhnout se cynismu toho, kdo stojí za nimi, nenechat sebou manipulovat atd. Stejně tak není správné jednat vždy jen na základě negativních zkušeností. Když se ale dveře otevřou, pak brát ty, kteří jimi projdou, takové, jací jsou…

Takže není správný ani cynický ani přístup ani pozitivistický – oboustranný extrém…

Z jednání se často vytrácí slušnost, třeba jen formou pozdravu, poděkování…

„Když někomu ublížíš, řekni promiň, Hraj fér“- se F. naučil již v mateřské škole.

Úmyslně jsem si nepřečetla odkaz, abych mohla vyjádřit svůj postoj k názorům R.F. Jeho knihy byly pro mne „biblí“ v těžkých chvílích života a často se k nim vracím. Stačí otevřít kdekoliv a sálá na mne pohoda a opora. Momentálě čtu již po druhé jeho jediný román „Třetí přání“ ale teprve teď ho začínám chápat, děj je totiž jako ve všech jeho knihách nepodstatný. Myslím že v jeho myšlenkách by se měl najít každý z nás.

S zivotnimi – vnitrnimi dvermi to mam uplne stejne jako s dvermi v dome. 🙂
Obcas nejake otevru , zavru , zamknu … , pak zase odemknu a ty nejvnitrnejsi dvere – ty nechavam dlouho uzamcene . Nekdy se ale nekomu podari je vyrazit. Pak teprve vyhral …
vlastne – chudak asi prohral. 🙂

• iv-