Avatar uživatele
Bronzový

Darovali byste svému otci ledvinu, když víte, že ty jeho dvě mu selhaly protože celý život chlastal jak duha...

...a za svůj zdravotní stav si může vlastně sám?

V okamžiku volby je vám 20 let a vašemu otci 50 let.
Doplňuji:
Nevím z čeho jste kdo vyčetli že jde o hypotetickou otázku. Je sice pravda že kamarádovi je 22, ale jinak se zakládá na pravdě. Někdo tu chtěl víc informací, takže je dodávám. Otec mého kamaráde je a byl odjakživa řekněme "psychicky nestabilní". Kamaráda, jeho sestru a jeho matku asi 6 let týral, když byl ještě malý a to do té doby než došlo k rozvodu. Pak se s otcem 10 let téměř neviděli a zhruba před půl rokem (zřejmě když zjistil jak na tom je) navázal ze synem kontakt a minulý týden, po tom co se s ním opět sblížil a získal si u něj důvěru se vytasil s tím, že je na tom zdravotně špatně a že potřebuje ledvinu, jinak zřejmě zemře. Ten věk mě taky přijde jako celkem důležitej parametr a nemyslím si o sobě že bych byl nějak zlý. Vždyť pokud by mu ta ledvina měl vydržet třeba 5 let, já osobně já jeho místě bych mu ji teda rozhodně nedal, už jen proto že má docela slušně rozběhnutou sportovní kariéru, které by se v důsledku své volby musel vzdát. Mně to prostě připadá, že mu zničil dětství a teď se mu chytá zničit i zbytek života.

Doufám že tyhle informace už stačí k posouzení situace. Samozřejmě i názory pokrytců jsou vítány a pokud někomu otázka připadá k smíchu, tak bude lepší když na ni raději nebude vůbec odpovídat.

Uzamčená otázka – ohodnoťte nejlepší odpověď symbolem palce.

Nejlepší odpověď

Avatar uživatele
Zlatý

Málokterý otec-alkoholik má se svými dětmi takový vztah, aby mohl doufat v takový dar. Alkoholici mívají jiné priority, než své děti - což se jim po zásluze časem vrací..

Nicméně si myslím, že jediná poctivá odpověď na takovou otázku je "nevím".

 

Další odpovědi:

Avatar uživatele
Zlatý

Tvé otázky,jsou čím dál "lepší". :-((


Avatar uživatele
Zlatý

Mě se tahle otázka týká jen hypoteticky, taťka už dávno nežije. Ale právě proto vím naprosto jistě a přesně, jaká bude má odpověď - Ano, darovala. Nebylo by o čem přemýšlet. Jemu jde přece o život a já můžu celkem bez potíží žít i s ledvinou jednou. Jestli si zdraví zhuntoval sám nebo ne - na tom nesejde. Myslím si, že tahle zkušenost většině lidí otevře oči, takže tu darovanou ledvinu by určitě bral jako "druhou" šanci, šanci začít nový-lepší život.

Jenom jsem nějak nepochopila tu tvou poznámku o věku - že mě je 20 a otci 50.
A co?!?!?!?!?
Zní to, jak kdybys chtěl říct, že já mám celý život teprve před sebou, zatímco táta už to má tak jako tak "za pár"...
Myslíš si, že v 50 letech je už člověk starý a k ničemu?! Jsem zvědavá, jestli budeš stejně uvažovat, až budeš v tom věku i ty sám...
Mýmu taťkovi pomoci nebylo - a zrovna ta ledvina by se mu hodila, měl tam nádor. Umřel v 48 letech a věř tomu, že kdyby nepřišla ta rakovina, rozhodně ještě dlouho by se nechystal ani do důchodu, ani do hrobu.
Mýmu dědovi zase ledviny selhaly, protože mu doktor zamítl dialýzu. Důvod?! Právě ten věk - pan doktor měl zkrátka pocit, že psát dědovi umělou ledvinu už zřejmě "nestojí za to" (mimochodem - děda měl sotva 60let). Kdybych jim pomoct mohla, udělala bych to - ať už si za svoje problémy sami mohli nebo ne. Když jde o život, má jít veškerá hrdost stranou - toť můj názor
Doplňuji:
Já tvou otázku nepovažuju za směšnou, přijde mi to jako celkem zajímavý téma k zamyšlení. Koneckonců - otázek podobnýho ražení tu už několik padlo, tak proč neodpovědět...

Ten tvůj kamarád si to musí rozhodnout sám, jen on zná všechny detaily příběhu.
Kdybych byla na jeho místě já, tu ledvinu bych dala stejně. Ať se v minulosti stalo cokoliv a otec byl sebevětší zmetek, pořád je to můj otec - kdyby nebylo jeho, nejsem tu ani já, že... Lidi se můžou změnit, není to nemožný. Kdybych cítila, že svýho chování táta lituje a viděla bych aspoň malou (ale upřímnou) snahu dát věci zase do pořádku, tu šanci bych mu dala. A dala bych mu tím pádem taky tu ledvinu, protože jedno bez druhýho nejde.

Podle toho, co píšeš, to ale vypadá, že ten kamarádův táta je spíš pěkný vyčuránek. Jestli si na syna vzpomněl zrovna ve chvíli, kdy by od něj potřeboval "malou" službičku, smrdí to podrazem a asi nikdo nebude moct mít kamarádovi za zlý, pokud se rozhodne nechat tátu napospas jeho osudu.
Podobná zápletka byla i v seriálu Ztraceni. John Lock se rozhodl dát svou ledvinu otci, který by jinak umřel. Už nevím, co přesně se mezi nimi v minulosti stalo, ale ten jeho tatík si na Johna vzpomněl taky zrovna ve chvíli, kdy měl na kahánku. Hrál na Johna komedii, jak ho všechno to špatný mrzí a jak by chtěl začít znovu, John mu na to skočil, ledvinu mu dal..a jak bylo po všem, tatík se mu odměnil tím, že Johna prohodil oknem a pak se vypařil.
Kamarád by si měl dát pozor, aby taky naivně nenaletěl, ale neměl by ani tátu odepisovat předem - jednou by ho to mohlo mrzet. Jestli si to ještě táta může dovolit, ať si prvně navzájem dopřejí nějaký čas, ať zjistí, jak moc zpřetrhaný to pouto mezi nimi je. Kamarád by měl vycítit, jak moc vážně/nevážně to s ním táta myslí...a stejně tak by měl vycítit, jak by se měl zachovat. Víc se poradit nedá, bohužel

Ještě k tomu věku - i kdybych mu tu ledvinu měla dát na usmolených 5 let: dám mu ji. Kdyby byl upřímně odhodlaný těch 5 let využít k tomu, aby mi maximálně vynahradil to moje zpackaný dětství, byla bych vděčná za každou minutu, kterou jsem mu svou ledvinou darovala. Neváhala bych ani vzdát se nadějné sportovní kariéry - a nikdy by mě ani na vteřinku nenapadlo něco tátovi vyčítat.
Tohle je můj názor, můj postoj - ale kamarád se musí rozhodnout sám. Kdybych byla na jeho místě, jednala bych podle svých aktuálních pocitů: kdybych u táty viděla jistou pokoru a pokání, neváhala bych pro něj udělat maximum. V opačným případě bych ale asi byla na vážkách a konečný rozhodnutí bych si potřebovala důkladně promyslet. Myslím ale, že tu ledvinu bych mu dala stejně. A nejsem pokrytec, neříkám to, abych se tu dělala před všema hezkou - tohle nemám zapotřebí. Já už zkrátka v životě ztratila dost lidí, kteří tu mohli ještě 30,40,50 let být - takže já už vím, jakou hodnotu život má. Kdybych ho mohla někomu zachránit, asi bych si neodpustila, kdybych to neudělala...


Avatar uživatele
Zlatý

Ne,ne,ne, když pominu všechny sobecké důvody, tak si musím vzpomenout na svoje děti, které by rozhodně nepochopily hazard svojí matky,,,asi by tu nechtěly být beze mně,,,


Avatar uživatele
Zlatý

Nikdo dedokáže říct, jak by se zachoval,kdyby se dostal do nějaké zvláštní situace. Je to jen hádání. Já bych ledvinu nedal, protože nemám otce, a když jsem ho ještě měl, tak nepil alkohol.


Avatar uživatele
Zlatý

je to teoretická otázka.
Proto odpovídám: Nevím.
Je to často rozhodování pod tlakem okolností, času, emocí (a i jiných faktorů) - tedy ne lehké.


Avatar uživatele
Zlatý

Každý svého štěstí strůjcem.
Můj názor na to je takový, že by se orgány měli dávat jen z mrtvol a to dokonce bez souhlasu pozůstalých či udělení souhlasu před smrtí samotnými nebožtíky. Samozřejmě je ale nutno tvrdě kontrolovat to, aby náhodou potenciálně vhodnému dárci nějaký "dobrák" doktor nepomohl, neboť dostal tučnou obálku, aby tak učinil.

 

Diskuze k otázce

 

U otázky nebylo diskutováno.

 

Zajímavé otázky v kategorii Aktuality a zábava

Přihlásit se

Položte otázku, odpovězte, zapojte se, …

začněte zde

Reklama

Kvalitní odpovědi v: Aktuality a zábava

Zlatý Drap 4395
Zlatý hanulka11 2790
Zlatý led 2476
Zlatý briketka10 2269
Zlatý annas 1827
Zlatý quentos 1548
Zlatý tom004 1522
Zlatý iceT 1519
Zlatý dědapetr 1472
Zlatý mosoj 1427

Zobrazit celkový žebříček

Kategorie otázek

Facebook

 

Váš požadavek se vyřizuje, počkejte prosím.