Odpoveď byla označena jako užitečná

Utváření morálky v historii ovlivňovalo náboženství – morálka je od Boha a pravdila určuje

Desatero. Ostatní nenábožené řešení vycházelo z toho, že mravní zásady si tvoří lidé a mění je podle toho, jak se mění jejich způsob života.

V minulosti existoval třeba kodex rytířů (např. statečnost, věrnost, , tovaryšů, učňů atd. I pro virtuální svět je vypracovaný kodex , ale kolik se objevuje internetových "trollů "… jimž kodex nic neříká …

Osobně si myslím, že v současnosti existují dvě morálky – morálka obyčejných ldií a morálka „vládnoucích“.
.
Jinak v celé historii se řešil vztah mezi tím, co je a co má být, zda je zájem jedince shodný se zájm em společnosti a mezi tím, co je dobro a zlo.

Dobro je to, co jeden člověk (lidé) považuje(í) u ostatních za užitečné a prospěšné.to, co slouží cti., přináší blaho, zkrátka vše, co je kladné a je přínosem.. Opakem je zlo.

Několik aforismů Jana Sobotky o dnešní morálce.. Takže tento výraz stále platí, i když některé hodnoty jsou převrácené.

Tvrdí-li vám někdo, že nic lidského mu není cizí, zeptejte se ho na jeho definci lidskosti.
Odhodil masku a v ten okamžik ztratil i tvář.
Naši lidé jsou spolehlví, neboť je neohrožuje svědomí.
Nenaříkejme na morálku národa, jestliže ji sami nevylepšiujeme.
Ve společnosti jsme si rovni jako cyklista a řidič náklaďáku. na silnici. Do okamžiku srážky.

Odvážné tvrzení…
😁
Morálka má dnes stejný význam, jako dříve – označuje se tak soubor pravidel závazných nebo doporučených pro chování ve společnosti.
To, že se mění tato pravidla, není pro význam slova „morálka“ podstatné.
A tato pravidla se (historicky) měnila vždy – minimálně je doloženo latinské (Ciceronovo) ´zvolání´: „O tempora, o mores!“

Je to pořád stejné – „stačí“ se chovat slušně.
A slušnost – to není trik,není to žádný fígl,je to to,co nás učila naše babička.

Když jsme měli kliku na babičku.

„Charakter je to,co jste,když se nikdo nedívá“.

Posedlost penězi je při současném stavu poznání fakticky neléčitelná a může vést až k vraždě či sebevraždě. Tomuto fetiši jsou blázni ochotni obětovat cokoliv. Sebe, svou identitu, svědomí, víru, budoucnost (svou i svých bližních), paměť i soudnost a zdravý rozum. Děs ze ztráty fetiše je nesmírný a touha ho ochránit před znehodnocením či zcizením je vpravdě spalující a zároveň tragikomická jako Harpagon křičící: Ach, vy moje milované penízky, můj poklade, kamaráde můj, oni mi tě vzali!.......­.............­.....(Net)

To co dnes. Klasickou formou obecné morálky je pravidlo co nechceš, aby se činilo tobě, nečiň druhým. 🙂

Odkazovat se v Čechách na morálku je pokládáno za drzost, ne-li za vzpouru již více jak šedesát let a obávám se, že ještě nějakou tu generaci to potrvá než si lidi morálky začnou opět vážit.