Co děláte, když cítíte, že bojujete s větrnými mlýny?

dá se vodhadnout jak si stojím a když ne tak to zabalím
proč se nervovat s něčím, s někým, když to nikam nevede:D

zalezi na tom jesli to ma vubec cenu bojovat

Klišé říká: Moudřejší ustoupí. (To je smutná pravda, na níž je založena světovláda hlouposti.)
Proto je pro mě vždy lepší hovořit s rozumným člověkem o něčem hloupém, než s hlupákem o něčem rozumném. Tehdy ukončím diskuzi. Bylo by to pod mou úroveň. A to nemyslím nijak namachrovaně, jen se nerada zabývám zbytečnostmi.:-)

Vzdát to? To svědčí o slabosti. Bojovat bezhlavě stále dál a dál? To svědčí o býčí povaze s nízkou inteligencí. Povol a začni znova, ale chytni to za jiný konec. Najdi místo, kde to nejméně drhne, nebo kde je nejslabší článek řetězu. A tam se do toho opři plnou silou! To by v tom byl čert, aby se to nepohnulo. A když ani to nepomůže, řekni si „Aspoň jsem to zkusila“ a najdi si jiný, zajímavější větrný mlýn.

Bojuju dál. Dlouho. Ale ne věčně. Don Quijotte by si opdliv – už jsem prostě některé boje vzdala.
Doplňuji:
Nebo nevzdala? :) Kdoví…

Upravil/a: manon

vzdám to – a myslím si něco o ignorantech , bohužel mě to vůbec neuspokojuje .....

Vzdam to,abych se k tomu jeste vratila-premyslim jak na to?A kdyz opravdu to uz vzdam-pak se chovam i ja jako vetrny mlyn a to z recese.

Při čtení této otázky se mi ihned vybavil můj boj se zvůlí estébáků, kteří mi hodně ztrpčovali v určité době život, jenže vzdát to, by znamenalo i vzdát se práce, která mne naplňovala. Že jsem se nevzdala se mi nakonec vyplatilo, ale nějak už jsem z toho neměla tu správnou radost. Zůstalo určité trauma, kterého jsem se těžko zbavovala. Na jejich praktiky jsem alergická dodnes ( i tady ).

ja jsem takovy debil,ze bojuji dál.hlavne se to tyka partnerstvi.ne­ustale partnerovi cpu,aby jednal tak,a né onak.docvakne mi hoodne pozde,ze to nema smysl,okud to tak sam neciti.to je skutecne boj s vetrnymi mlyny.

Nevím, proč bych útočila na větrný mlýn, navíc ty klasické jsou k vidění snad leda v Holandsku…