Byli jste také vystresovaní na první jízdě v autoškole?

Jo jo taky jsem byla ve stresu nakonec jsem autoškolu udělala

Jasně to je normální,taky jsem jezdila v zimě a bála jsem se . Tenkrát ale trval kurz několik měsíců . Zvládl jsi to a posílil sis sebevědomí a budeš se těšit na další jízdu

Jasně. To byl každej 🙂.
Neboj, po pár desítkách hodin za volantem už budeš stíhat i svačit 🙂.

no jéje a jak,a jak sem se bála za ty lidi co sem míjela se nedá ani popsat,ale vše bylo ok,a dnes už jezdim jako profi řidič,tak mnoho šťastných km přeji a hlavně bez blbců na silnici a bez bouraček lepší je sundat nohu z plynu než zbytečně machrovat a pak si celej život vyčítat že člověk něco pohnojil.

To ani ne protože jsem nejezdila po Praze. Moje první jízda se uskutečnila na přistávací dráze pro letadla a potom huráá do města.

Jako kluk jsem měl před první autoškolou něco najeto na polích, zahradě, takže základ rozjezd a brzdění byl v pohodě. Všichni okolo starší už jezdili, tak lecos z provozu jsem postřehl (dávání přednost, vzdálenost od vozidla apod, tak nějak ta první autoškola probíhala v klidu. I když při zkouškách vždy byla dušička malá.
Další autoškola byla v učilišti a následně i na střední škole, kde to bylo zařazené do povinné výuky. Takže zas mezi kamarády, na velký stres čas nebyl, víc se machrovalo. Později bylo další rozšíření a to ve velkém městě, zas jízdy ne ve stresu, ale s ohledem na velikost vozu víc s obavou než si člověk zvykl na rozměry.
Nicméně stres za volantem čas od času přichází i v běžném životě. Někdy je to fakt na palici a jediné řešení je to brát s úsměvem ve chvílích, kdy je na silnicích hodně zle. Řekl bych, že přiměřený stres patří k životu a k prvním krokům v našem životě aktivit o které nám hodně jde.

Pokud si vzpomínám,byl jsem víceméně v klidu,ale to se nedalo říct o tom pánovi,co seděl vedle mne.

hlavne jsem radil levou nohou a chtel jsem brzdit packou na volantu ktera tam jaksi nebyla-jako u mašiny :o) ta 1.jizda byla fakt strasna