Historie úprav
Zeptal/a se – 6.říjen 12:52
Jak citlivě říct partnerovi (-ce), že místo druhé porce knedlíků k večeři by se měl trochu hýbat?
Aktuality a zábava – Aktuality
Neurazit, nepopudit, ale přimět ho něco dělat?
Máte nějaký tip?
Zeptal/a se – 6.říjen 15:18
Jak citlivě říct partnerovi (-ce), že místo druhé porce knedlíků k večeři by se měl trochu hýbat?
Aktuality a zábava – Aktuality
Neurazit, nepopudit, ale přimět ho něco dělat?
Máte nějaký tip?
Doplňuji:
Děkuju Vám všem za úžasné odpovědi, obzvlášť ta Michalova se mi moc
líbila!
Pro -iv- a ostatní:
Ano, manžela jsem poznala už „rozměrného“ – a nevadilo a nevadí mi
to, i když je ještě trochu rozměrnější než býval před 4 lety.
Naopak, líbí se mi, že je to muž, který budí respekt okolí a já (ač
taky nejsem štíhlá) si vedle něj mohu připadat jako drobná žena 🙂
Změna přišla s naší dcerkou, s přibývajícími roky (a bohužel
i kily) – opakuji, že mi nevadí, že je to kus chlapa, ale spíš mě
občas napadá, že se svou žravostí defacto zabíjí – a mám na něj
vztek, že není zodpovědnější (v této oblasti, jinak zodpovědný je!),
když už máme rodinu. Vlastně se o něj obyčejně bojím, protože ho mám
moc ráda.
Ty knedlíky u nás jsou tak 1× do měsíce – a ještě ne se
svíčkovou, ale s tmavou omáčkou bez smetany a s kuřecím masem. Podle mne
je to taky třeba – když byla malá první dcera, taková jídla jsem
nedělala. Pak šla prvně do školky a vyzvedla jsem si ji zcela otřesenou:
Maminko, víš, co nám dali k jídlu? Knedlíky – ty nejím. Omáčku –
tu taky nejím. A v té omáčce byla tráva!!! (Měli koprovku, kterou do té
doby ani neviděla.)
Takže teď se snažím, abychom jedli všichni všechno. Já si dám ale
k večeři ty knedlíky dva, manželovi (hladovému po příchodu v 18 hodin
z práce) jich dám pět, on dojí, já odnesu talíř – a on na mne upře
psí oči: Ale já mám ještě pořád hlad!
No a dokázali by jste mu nepřidat???
Já ne. I když jsem skoro plakala.
Nehledě na to, že kdybych mu nepřidala, udělá to sám, případně si
namaže chleba, nebo si druhou večeři uvaří sám. Na to líný není.
(I když jsem mu přidala, v devět hodin uznal, že po 3 hodinách
vyplňování daňového přiznání mu vyhládlo a zapekl si pár rohlíků
s bylinkovým máslem…)
Ona to není jen „moje kuchyň“, která by ho vykrmila. Navíc já jsem založená na lehká jídla z kuřecího masa, zeleniny, k tomu rýži, těstoviny… Ten, kdo vyžaduje vepřo-knedlo-zelo je manžel. Vybojuje ho tak 2× do roka. Tchyně mu ochotně posílá tu rajskou, tu řízek, pratchyně každotýdně koláče a buchty (i přes mé protesty a prosby), když se u rodičů či prarodičů zastaví, neodejde s prázdným žaludkem. Navíc taky chodí v práci na obědy – a jsme u toho, musí chtít sám. Pokud si dá k obědu guláš s dvanácti, já to zeleninou k večeři nenapravím. Musí sám chtít. A pro něj to jídlo JE droga…
Zkusila jsem ho dotáhnout k lékaři – ale nemůžu ho tam rvát každý
měsíc znovu.
Zkusila jsem mu ukázat fotky 4 roky staré, zkusila jsem ho nalákat na to,
že dříve aktivně lyžoval, teď už to skoro nejde…
Začal chodit 1× týdně na volejbal, beru to jako velký pokrok, ale na úpravu váhy to zdaleka nestačí.
Taky nejsem laňka, abych mu vyčítala jeho nadváhu, ale snažím se. Léčím se s poruchou metabolismu a štítnou žlázou, takže když dodržuji, co mi lékaři radí, aspoň nepřibírám. Hubnout se mi ale taky spíš nedaří.
Je to těžké, postěžovala jsem si, děkuji a nezlobte se 🙂