Historie úprav
Zeptal/a se – 7.prosinec 14:18
Zbývá nám, probůh už jenom beznaděj a pocity marnosti?
Kultura a společnost – Ostatní kultura a společnost
Dovolím si zde prezentovat dva dnešní postřehy:
- vykračoval jsem u nás po chodníku souběžným s hlavním tahem Brno – Svitavy . Náhle u mě zastavilo auto se dvěma mladými cigány, kteří se dotazovali na cestu a směr do Brna /už to bylo proti logice/. Přesto jsem je ve vší slušnosti informoval, načež mě spolulezdec za údajnou ochotu otevřeným oknem nabízel holicí stroje v originálním balení. Pochopitelně jsem tuto možnost odmítl a hochy vyzval k pokračování ve svém putování.,
- čekal jsem na zastávce městské dopravy. Objevila se zde asi pětičlená skupinka žáků přiblížně osmé nebo deváté třídy a každý měl v ruce pomeranč, který dostali jako součástí oběda. Dokud si s plody pohazovali mezi sebou docela jsem se bavil, ovšem vzápětí se tito halamové začali bavit tak, že pomeranče házeli do silnice pod projíždějící auta nebo po okolí. To jsem jim už hrubě vynadal a pohrozil i případným fyzickým násilím .
Poté z domova zavolal na městkou policii a také do školy. Věřte prosím, či nikoliv, ale:
- se zástupcem policie jsme se pouze shodli, že jediným řešením je držet si cigány od těla nejména na délku vidlí a podle jeho doporučení nejlépe tzv. čtverek.,
- tajemnice paní ředitelky jen požádala o pochopení smutné skutečnosti, že nemají-li dnešní děti patřičné základy od rodiny, pak je veškerá další snaha marná a výchovný efekt školy je něco jako házení hrachu na stěnu.
Tak nevím, je lepší se hystericky smát nebo hořce plakat? Přes toto
smutné konstatování mám však pocit, že naše generace ve výchově odvedla
svoji „práci“ poctivě, nebo i na nás leží počátky selhání a
následné katarze?!
-
Zeptal/a se – 7.prosinec 15:35
Zbývá nám, probůh už jenom beznaděj a pocity marnosti?
Kultura a společnost – Ostatní kultura a společnost
Dovolím si zde prezentovat dva dnešní postřehy:
- vykračoval jsem u nás po chodníku souběžným s hlavním tahem Brno – Svitavy . Náhle u mě zastavilo auto se dvěma mladými cigány, kteří se dotazovali na cestu a směr do Brna /už to bylo proti logice/. Přesto jsem je ve vší slušnosti informoval, načež mě spolulezdec za údajnou ochotu otevřeným oknem nabízel holicí stroje v originálním balení. Pochopitelně jsem tuto možnost odmítl a hochy vyzval k pokračování ve svém putování.,
- čekal jsem na zastávce městské dopravy. Objevila se zde asi pětičlená skupinka žáků přiblížně osmé nebo deváté třídy a každý měl v ruce pomeranč, který dostali jako součástí oběda. Dokud si s plody pohazovali mezi sebou docela jsem se bavil, ovšem vzápětí se tito halamové začali bavit tak, že pomeranče házeli do silnice pod projíždějící auta nebo po okolí. To jsem jim už hrubě vynadal a pohrozil i případným fyzickým násilím .
Poté z domova zavolal na městkou policii a také do školy. Věřte prosím, či nikoliv, ale:
- se zástupcem policie jsme se pouze shodli, že jediným řešením je držet si cigány od těla nejména na délku vidlí a podle jeho doporučení nejlépe tzv. čtverek.,
- tajemnice paní ředitelky jen požádala o pochopení smutné skutečnosti, že nemají-li dnešní děti patřičné základy od rodiny, pak je veškerá další snaha marná a výchovný efekt školy je něco jako házení hrachu na stěnu.
Tak nevím, je lepší se hystericky smát nebo hořce plakat? Přes toto
smutné konstatování mám však pocit, že naše generace ve výchově odvedla
svoji „práci“ poctivě, nebo i na nás leží počátky selhání a
následné katarze?!
-
Doplňuji:
ad Bohemica: nevím jsi-li cynik nebo zde právě hrotíš smysl pro humor.
Ale budiž dám na Tvoje rady. V brzku se možná budeme ploužit /a to jen
někde v podvečer/ po ulicích s rukou na kešeni, kde máme zbytky penze,
které nám jako kapesné vymezily naše děti. Z obličeje a těla si utírat
plivance, příp. lejna zbohatlíků a dnešního kindermanegementu a těšit
se, že nám z ruky předčasně někdo nevytrhne mobil, kterým voláme
o pomoc, když nás napadl v absťáku se právě nacházející narkoman.
Tož milá děvčico vzhůru ke světlým zítřkům.
Ovšem bacha, moje verze o dožívání ve stáři je diametrálně odlišná a
dokud v sobě najdu energii, budu o tuto představu intenzivně usilovat, byť
třeba i marným klepáním na dveře nahluchlého školníka nebo
podřimující policie.
