annas

Odpověděl/a – 9.květen 9:27

Jde o nespisovnou variantu, která se víc používá v Čechách. Ale i na Moravě se objevují některé znaky v nářečích . V době národního jazyka tyto tvary patřily do normy spisovného jazyka.
----.

Je to dané historickým vývojem češtiny již od rozpadu slovanských jazyků.

Při rozpadu praslovanštiny došlo k tzv. stahovaní koncovek -aja, oja, oje atd. – zůstalo v ruštině – novaja, dobraja, dělaješ atd. v češtině nová, dobrá, děláš.

Vzniklo skloňování jmenné a složené – jmenné – 6 = jer – dobr6, , bohat6, mlád6 – ještě dnes některé jmenné tvary zůstaly, když zanikly jery.
.
Složené – dobr6 + j6 bez dobrajego, dobraja, dobroje atd. Stahováním vzniklo dnešní dobrý, dobrá, dobré.
–
Jenže ve 14. století proběhla změna ý(í) – aj – ej, vrátil se tedy původní stav.

Změna ý v ej proběhla ve všech případech, í v ej jen někde. Do spisovné češtiny tato změna pronikla jen omezeně, a to uprostřed slova – např. kejhat, hejl. Jinak je to jev nářeční, případně nadnářeční = obecná čeština.

Tyto tvary tedy v době NO patřily do pravoopisné normy. Dnes až na výjimky jsou nespisovné.

dobrý – dobraj – dobrej; Ale i mlýn – mlajn – mlejn, cín – cejn atd.

Nejde tolik o pravopis, ale o vývoj hláskový a tvaroslovný.

Ten jev se nějak odborně nenazývá, ale v hláskovém výjoji šlo o regresívní proces, tedy návrat zpět k vývoji pračeskému.

Vývoj českého jazyka dialektologie – učebnice pro VŠ – kolektiv autorů

annas

Odpověděl/a – 9.květen 13:39

Jde o nespisovnou variantu, která se víc používá v Čechách. Ale i na Moravě se objevují některé znaky v nářečích . V době národního jazyka tyto tvary patřily do normy spisovného jazyka.
----.

Je to dané historickým vývojem češtiny již od rozpadu slovanských jazyků.

Při rozpadu praslovanštiny došlo k tzv. stahovaní koncovek -aja, oja, oje atd. – zůstalo v ruštině – novaja, dobraja, dělaješ atd. v češtině nová, dobrá, děláš.

Vzniklo skloňování jmenné a složené – jmenné – 6 = jer – dobr6, , bohat6, mlád6 – ještě dnes některé jmenné tvary zůstaly, když zanikly jery.
.
Složené – dobr6 + j6 bez dobrajego, dobraja, dobroje atd. Stahováním vzniklo dnešní dobrý, dobrá, dobré.
–
Jenže ve 14. století proběhla změna ý(í) – aj – ej, vrátil se tedy původní stav.

Změna ý v ej proběhla ve všech případech, í v ej jen někde. Do spisovné češtiny tato změna pronikla jen omezeně, a to uprostřed slova – např. kejhat, hejl. Jinak je to jev nářeční, případně nadnářeční = obecná čeština.

Tyto tvary tedy v době NO patřily do pravoopisné normy. Dnes až na výjimky jsou nespisovné.

dobrý – dobraj – dobrej; Ale i mlýn – mlajn – mlejn, cín – cejn atd.

Nejde tolik o pravopis, ale o vývoj hláskový a tvaroslovný.

Ten jev se nějak odborně nenazývá, ale v hláskovém výjoji šlo o regresívní proces, tedy návrat zpět k vývoji pračeskému.

Vývoj českého jazyka dialektologie – učebnice pro VŠ – kolektiv autorů

Doplňuji:
Uvědomila jsem si, že přece existuje v češtině jeden výraz.

Tvary, které jste uvedla, nejsou komolením jazyka, ale jde o historicky daný jazykový ÚZUS, tj. ustálenou jazykovou zvyklost, byť nesprávnou ve vztahu k normě, tj. závaznému pravidlu pro spisovnou češtinu (vznikla z nářečí ístředočeského). Norma je kodifikovaná např. v PČP, v mluvnici nebo jazykových slovnících.

Obecná čeština je interdialekt – běžná mluva po celém území ČR – regionální nářečí (dialekt – zeměpisné odlišné) a sociální nářečí (slang) – mluva podle profesí či zájmů atd.

Více diskuse