Historie úprav

MK44

Odpověděl/a – 31.leden 19:21

Nedá. Asi proto, že pojem „kapitalismus“ nemá přesné hranice. To co označujeme jako starověko-otrokářský nebo středověko-feudální systém je v podstatě neliberální forma kapitalismu. Určité vrstvy obyvatelstva jsou zákonně uvedeny do nějaké míry podřízenosti (zajetí) vůči vrstvám privilegovaným a tak přímo nuceny k práci v jejich prospěch.

V prostředí tzv. liberálního kapitalismu, vznikajícího zhruba v 18. a 19. století taková zákonná opatření neexistují. Každý může vypovědět smlouvu, nikdo není vázán k pozemkům, nemusí se živit tak jako jeho předkové. To je jistě pokrok, ale do značné míry jen teoretický. To, že někteří mají vliv na to, kolik si vezmou ze zkonsumovatelných prostředků a někteří nikoli, přetrvává.

To, kolik obětí na životech přinesl ten či onen -ismus, se dá nejlépe určit na konkrétních režimech. Nejlépe na těch, které označujeme jako totalitní, neboť ovládají celou společnost a dá se na ně snadno ukázat.

Ponechme stranou ty, které neměly v plánu nějakou sociální reformu. Spíš se snažily zachovat nebo přitvrdit status quo. Jako režimy Franka, Salazara a Pinocheta. A stejně tak fašistickou Itálii nebo nacistické Německo, kde šlo o to zfanatizovat davy nějakým velikášstvím, aby se nadšeně vrhly loupit, nejdřív od předhozených menšin a pak za hranice. A neměly tak čas dumat nad otázkami sociálního smíru.

Zajímavější jsou režimy, které měly, alespoň teoreticky, nějakou vizi „sociálního inženýrství“. Třeba reformy perského šáha. I ony měly a mají své oběti.
Nakonec to co se samo označovalo jako „opak“ kapitalismu a sice socialismus – respektive režimy, které si toto slovo přivlastnily (socialismus znamená původně hnutí, které se mimo dosah bolševicko-stalinistické diktatury vyvíjelo v demokratických podmínkách, existuje pojem švédský socialismus atd.). Opět lze odhadovat, kolik životů mají na svědomí hladomory a represe sovětského, maoistického nebo severokorejského režimu. Kolik lidí přišlo o život v důsledku pracovních podmínek ve fabrikách a dolech Evropy devatenáctého století, a dneska někde v Indii nebo Indočíně, kolik životů stál hospodářský zázrak Jižní Korey apod. je těžko zjišťovat – žádný diktaturní režim, strana, někdo, na koho by šlo pro jeho odpovědnost ukázat, neexistuje – jistě, zločinnost a mafie ovládající do nějaké míry ekonomiku a prorůstající do politiky – jenže ty nemávají rudými ani jinými prapory.

Bez nějakého, a prosil bych co nejlidštějšího, sociálního inženýrství se zjevně neobejdeme. Společnost se za čistě liberálně kapitalistických poměrů nedokáže sama regulovat – „neviditelná ruka trhu“ je sice důležitá, ale má své meze. Volná soutěž přerůstající ve rvavost neposiluje ohleduplnost a sounáležitost. S majetkovou diferenciací se týká čím dál užší vrstvy, zatímco vzrůstá počet lidí této vrstvě vydané na milost a nemilost. A v této užší vrstvě se soustřeďují nejtvrdší, nejbezskrupulóz­nější jedinci, podobně jako v těch totalitních strukturách. Moc je moc a zisk je zisk, byť jen teď a tady, lepší slabšího přišlápnout než se dostat pod moc silnějšího, a po mně potopa …

MK44

Odpověděl/a – 31.leden 19:48

Nedá. Asi proto, že pojem „kapitalismus“ nemá přesné hranice. To co označujeme jako starověko-otrokářský nebo středověko-feudální systém je v podstatě neliberální forma kapitalismu. Určité vrstvy obyvatelstva jsou zákonně uvedeny do nějaké míry podřízenosti (zajetí) vůči vrstvám privilegovaným a tak přímo nuceny k práci v jejich prospěch.

V prostředí tzv. liberálního kapitalismu, vznikajícího zhruba v 18. a 19. století taková zákonná opatření neexistují. Každý může vypovědět smlouvu, nikdo není vázán k pozemkům, nemusí se živit tak jako jeho předkové. To je jistě pokrok, ale do značné míry jen teoretický. To, že někteří mají vliv na to, kolik si vezmou ze zkonsumovatelných prostředků a někteří nikoli, přetrvává.

To, kolik obětí na životech přinesl ten či onen -ismus, se dá nejlépe určit na konkrétních režimech. Nejlépe na těch, které označujeme jako totalitní, neboť ovládají celou společnost a dá se na ně snadno ukázat.

Ponechme stranou ty, které neměly v plánu nějakou sociální reformu. Spíš se snažily zachovat nebo přitvrdit status quo. Jako režimy Franka, Salazara a Pinocheta. A stejně tak fašistickou Itálii nebo nacistické Německo, kde šlo o to zfanatizovat davy nějakým velikášstvím, aby se nadšeně vrhly loupit, nejdřív od předhozených menšin a pak za hranice. A neměly tak čas dumat nad otázkami sociálního smíru.

Zajímavější jsou režimy, které měly, alespoň teoreticky, nějakou vizi „sociálního inženýrství“. Třeba reformy perského šáha. I ony měly a mají své oběti.
Nakonec to co se samo označovalo jako „opak“ kapitalismu a sice socialismus – respektive režimy, které si toto slovo přivlastnily (socialismus znamená původně hnutí, které se mimo dosah bolševicko-stalinistické diktatury vyvíjelo v demokratických podmínkách, existuje pojem švédský socialismus atd.). Opět lze odhadovat, kolik životů mají na svědomí hladomory a represe sovětského, maoistického nebo severokorejského režimu. Kolik lidí přišlo o život v důsledku pracovních podmínek ve fabrikách a dolech Evropy devatenáctého století, a dneska někde v Indii nebo Indočíně, kolik životů stál hospodářský zázrak Jižní Korey apod. je těžko zjišťovat – žádný diktaturní režim, strana, někdo, na koho by šlo pro jeho odpovědnost ukázat, neexistuje – jistě, zločinnost a mafie ovládající do nějaké míry ekonomiku a prorůstající do politiky – jenže ty nemávají rudými ani jinými prapory.

Bez nějakého, a prosil bych co nejlidštějšího, sociálního inženýrství se zjevně neobejdeme. Společnost se za čistě liberálně kapitalistických poměrů nedokáže sama regulovat – „neviditelná ruka trhu“ je sice důležitá, ale má své meze. Volná soutěž přerůstající ve rvavost neposiluje ohleduplnost a sounáležitost. S majetkovou diferenciací se týká čím dál užší vrstvy, zatímco vzrůstá počet lidí této vrstvě vydané na milost a nemilost. A v této užší vrstvě se soustřeďují nejtvrdší, nejbezskrupulóz­nější jedinci, podobně jako v těch totalitních strukturách. Moc je moc a zisk je zisk, byť jen teď a tady, lepší slabšího přišlápnout než se dostat pod moc silnějšího, a po mně potopa …

Doplňuji:
Oprava 1. věty: Nedá se spočítat.