anonym
Odpověděl/a – 13.říjen 21:33
Rodič může přispívat svému dítěti klidně dále, ale jeho zákonná povinnost končí ukončením studia. Zaregistrováním studenta na úřad práce nebo nástupem do zaměstnání by se měl potomek o sebe starat sám. Samozřejmě že rodič, který má na srdci blaho svého dítěte bude stěží natolik otrlý, aby nechal své dítě bez možnosti výdělku a bez prostředků.
anonym
Odpověděl/a – 13.říjen 22:07
Rodič může přispívat svému dítěti klidně dále, ale jeho zákonná
povinnost končí ukončením studia. Zaregistrováním studenta na úřad
práce nebo nástupem do zaměstnání by se měl potomek o sebe starat sám.
Samozřejmě že rodič, který má na srdci blaho svého dítěte bude stěží
natolik otrlý, aby nechal své dítě bez možnosti výdělku a bez
prostředků.
Doplňuji:
zzzzz, neobjevila jsi nic nového. V roce 1972 jsem po maturitě začínala na
Správě sociálních věcí a zdravotnictví – oddělení péče
o důchodce (o sociálně slabé). Má práce už tehdy spočívala v tom,
že jsem prováděla místní šetření u důchodců a zjiťovala, jakým
způsobem jim pomoci. Jednou z variant byla alimentační povinnost dětí
vůči rodičům. Pokud děti byly dobře finančně zajištěné, tak jejich
rodiče nedostali žádnou dávku a OSVaZ po takových „dětech“ požadovala
plnění alimentační povinnosti vůči svým rodičům.
Pokud rodiče souhlasili s tím, že jim děti mají přispívat, nebylo
opravného prostředku, který by je takové povinnosti zbavil. Riskovali tím
totiž soudní postih za neplnění alimentační povinnosti.
Podle mého názoru je v tomto směru zákon správný. Když se rodiče
dokáží postarat o své děti, měly by jim to děti být schopné vrátit.
Proč stále čekáme na pomoc od státu? Tady někomu nedochází jednoduchý
fakt, že peníze, s nimiž stát hospodaří, jsou ty, které vybere
z našich daní, nebo ty, jejichž zapůjčením naši politici zadluží
všechny občany.
Příliš jsme si zvykli stát s napřaženou dlaní a většinou za
poskytnuté prostředky neodvádět žádnou hodnotu. Tohle je fungování na
dluh. Nebude tu lépe, pokud se své dluhy nerozhodneme vyrovnávat (a teď
mluivím i o dluzích dětí vůči svým rodičům).