Historie úprav
Odpověděl/a – 26.srpen 23:22
Proč ne. Dovedu se „poplácat“… Ale osobně je mi daleko
příjemnější, když to „pro mě“ udělá někdo jiný. Hlavně ten, na
kom mi záleží. Nejde o to, že bych byla tak ješitná, ale spíš mám
radost, že dotyčný bez zášti uzná, jaká jsem šikovná holka. A třeba
je na mne i hrdý. To se pak tak všelijak tetelím a je mi příjemně po
duši i po těle…:-)
(Kdysi tu byla také taková podobná otázka. Mrkni. 😉
Odpověděl/a – 27.srpen 10:32
Proč ne. Dovedu se „poplácat“… Ale osobně je mi daleko
příjemnější, když to „pro mě“ udělá někdo jiný. Hlavně ten, na
kom mi záleží. Nejde o to, že bych byla tak ješitná, ale spíš mám
radost, že dotyčný bez zášti uzná, jaká jsem šikovná holka. A třeba
je na mne i hrdý. To se pak tak všelijak tetelím a je mi příjemně po
duši i po těle…:-)
(Kdysi tu byla také taková podobná otázka. Mrkni. 😉
Doplňuji:
Stejně je to paradox. Ano, funguje to, ale moc se nenosí nějaké to
vychvalování. Zajímavé je, že jakmile je někdo s něčím (někým)
nespokojený, řve jako tur, domáhá se svých práv a poukazuje na chyby (ve
zboží i v lidech). Jenže, když náhodou něco vyjde, přejde se to
zpravidla mlčením a širší veřejnost se o té dobré věci (duši) ani
nedozví. Hlavně, že mě to vyšlo – doprovázené potutelným chechtáním
a pocitem, že je to vlastně náhoda. Nebo ono zprofanované „štěstí“?
Mohli by o tom hovořit snad nejlépe lékaři. Kolik jejich pacientů jim
poděkuje veřejně nebo osobně? Zato, jakmile doktor přehlédne nějaký
pupínek na zadku, kterého si všimla i Máňa odvedle, má mastičkář
pošramocenou pověst na hodně dlouho. Lidé všeobecně nejsou zvyklí
chválit. To pro ně znamená, že se před něčím (někým) sklánějí a
dává jim to patetický pocit podřízenosti. A v Čechách se chvála
nenosí vůbec. Zato kritizovat a pomlouvat – na to je u nás expert
kdekdo.
