Historie úprav

Avatar uživatele

Odpověděl/a – 28.červenec 11:19

Hrdí? A málo?
Já zažila trochu opačný pocit, když jsem po sametové revoluci přijela poprvé do Rakouska. Nápisy v češtině „Češi, nekraďte!“ byly dost výmluvné. Když jsem si chtěla koupit značkovou kávu, tak mi pokladní asi pětkrát vysvětloval, že je to příliš drahé a že to kafe, co kupují Češi, je kilovka za pár šilinků. Když jsem se naštvala a řekla mu, že kilovou kávu nechci, svěsil hlavu a „to drahé kafe“ mi namarkoval.
Spíš jsem se za to, že jsem Češka styděla.
Trochu světa jsem měla možnost poznat a pokaždé jsem se domů vracela ráda. Když jsem letěla z Prahy do Ostravy a viděla pod sebou naši českou zemi, byla jsem hrdá na to, že jsem Češka a že tu je tolik hezky.
Na svou zemi hrdá jsem, ne její obyvatele už podstatně méně.
Příliš rychle se tu soudí, odsuzuje, posuzuje. Každý si myslí, že všechno ví, všemu rozumí a že doslova „spolkl rozum světa“. Je to přízemní a hloupé. Pokud už chci na něco vyslovit svůj názor, měla bych o té věci něco vědět. Takhle od pasu střílí své „rozumy“ lidé bez rozhledu, přehledu a většinou i bez valného vzdělání. (Většinou „pavlačové drbny“ na úrovni hokyní z trhu, a to mám pocit, že ty bych tím urazila.) Něco to také vypovídá o morálce. A ta, přiznejme si to, je u každého jiná a za poslední léta výrazně upadá.
Možná k tomu pocitu „národnostního mindráku“ přispívá i současné politické dění. Jak má být člověk hrdý, že patří k národu, kde čelní představitelé státu jsou jedna aféra na druhou? Hrdost národa se musí také něčím pěstovat a vycházet jenom z naší ne vždy zářivé minulosti, to asi pro současného člověka bude motivace nedostatečná.

Avatar uživatele

Odpověděl/a – 28.červenec 11:23

Hrdí? A málo?
Já zažila trochu opačný pocit, když jsem po sametové revoluci přijela poprvé do Rakouska. Nápisy v češtině „Češi, nekraďte!“ byly dost výmluvné. Když jsem si chtěla koupit značkovou kávu, tak mi pokladní asi pětkrát vysvětloval, že je to příliš drahé a že to kafe, co kupují Češi, je kilovka za pár šilinků. Když jsem se naštvala a řekla mu, že kilovou kávu nechci, svěsil hlavu a „to drahé kafe“ mi namarkoval.
Spíš jsem se za to, že jsem Češka styděla.
Trochu světa jsem měla možnost poznat a pokaždé jsem se domů vracela ráda. Když jsem letěla z Prahy do Ostravy a viděla pod sebou naši českou zemi, byla jsem hrdá na to, že jsem Češka a že tu je tolik hezky.
Na svou zemi hrdá jsem, ne její obyvatele už podstatně méně.
Příliš rychle se tu soudí, odsuzuje, posuzuje. Každý si myslí, že všechno ví, všemu rozumí a že doslova „spolkl rozum světa“. Je to přízemní a hloupé. Pokud už chci na něco vyslovit svůj názor, měla bych o té věci něco vědět. Takhle od pasu střílí své „rozumy“ lidé bez rozhledu, přehledu a většinou i bez valného vzdělání. (Většinou „pavlačové drbny“ na úrovni hokyní z trhu, a to mám pocit, že ty bych tím urazila.) Něco to také vypovídá o morálce. A ta, přiznejme si to, je u každého jiná a za poslední léta výrazně upadá.
Možná k tomu pocitu „národnostního mindráku“ přispívá i současné politické dění. Jak má být člověk hrdý, že patří k národu, kde čelní představitelé státu jsou jedna aféra na druhou? Hrdost národa se musí také něčím pěstovat a vycházet jenom z naší ne vždy zářivé minulosti, to asi pro současného člověka bude motivace nedostatečná.
Doplňuji:
Slavnostní ceremoniál zahájení OH je svým způsobem show. Tak proč má někdo problém to tak brát? Nevypovídá to něco o naší české malosti?