anonym
Odpověděl/a – 28.červenec 11:19
Hrdí? A málo?
Já zažila trochu opačný pocit, když jsem po sametové revoluci přijela
poprvé do Rakouska. Nápisy v češtině „Češi, nekraďte!“ byly dost
výmluvné. Když jsem si chtěla koupit značkovou kávu, tak mi pokladní asi
pětkrát vysvětloval, že je to příliš drahé a že to kafe, co kupují
Češi, je kilovka za pár šilinků. Když jsem se naštvala a řekla mu, že
kilovou kávu nechci, svěsil hlavu a „to drahé kafe“ mi namarkoval.
Spíš jsem se za to, že jsem Češka styděla.
Trochu světa jsem měla možnost poznat a pokaždé jsem se domů vracela
ráda. Když jsem letěla z Prahy do Ostravy a viděla pod sebou naši českou
zemi, byla jsem hrdá na to, že jsem Češka a že tu je tolik hezky.
Na svou zemi hrdá jsem, ne její obyvatele už podstatně méně.
Příliš rychle se tu soudí, odsuzuje, posuzuje. Každý si myslí, že
všechno ví, všemu rozumí a že doslova „spolkl rozum světa“. Je to
přízemní a hloupé. Pokud už chci na něco vyslovit svůj názor, měla bych
o té věci něco vědět. Takhle od pasu střílí své „rozumy“ lidé bez
rozhledu, přehledu a většinou i bez valného vzdělání. (Většinou
„pavlačové drbny“ na úrovni hokyní z trhu, a to mám pocit, že ty bych
tím urazila.) Něco to také vypovídá o morálce. A ta, přiznejme si to,
je u každého jiná a za poslední léta výrazně upadá.
Možná k tomu pocitu „národnostního mindráku“ přispívá i současné
politické dění. Jak má být člověk hrdý, že patří k národu, kde
čelní představitelé státu jsou jedna aféra na druhou? Hrdost národa se
musí také něčím pěstovat a vycházet jenom z naší ne vždy zářivé
minulosti, to asi pro současného člověka bude motivace nedostatečná.
anonym
Odpověděl/a – 28.červenec 11:23
Hrdí? A málo?
Já zažila trochu opačný pocit, když jsem po sametové revoluci přijela
poprvé do Rakouska. Nápisy v češtině „Češi, nekraďte!“ byly dost
výmluvné. Když jsem si chtěla koupit značkovou kávu, tak mi pokladní asi
pětkrát vysvětloval, že je to příliš drahé a že to kafe, co kupují
Češi, je kilovka za pár šilinků. Když jsem se naštvala a řekla mu, že
kilovou kávu nechci, svěsil hlavu a „to drahé kafe“ mi namarkoval.
Spíš jsem se za to, že jsem Češka styděla.
Trochu světa jsem měla možnost poznat a pokaždé jsem se domů vracela
ráda. Když jsem letěla z Prahy do Ostravy a viděla pod sebou naši českou
zemi, byla jsem hrdá na to, že jsem Češka a že tu je tolik hezky.
Na svou zemi hrdá jsem, ne její obyvatele už podstatně méně.
Příliš rychle se tu soudí, odsuzuje, posuzuje. Každý si myslí, že
všechno ví, všemu rozumí a že doslova „spolkl rozum světa“. Je to
přízemní a hloupé. Pokud už chci na něco vyslovit svůj názor, měla bych
o té věci něco vědět. Takhle od pasu střílí své „rozumy“ lidé bez
rozhledu, přehledu a většinou i bez valného vzdělání. (Většinou
„pavlačové drbny“ na úrovni hokyní z trhu, a to mám pocit, že ty bych
tím urazila.) Něco to také vypovídá o morálce. A ta, přiznejme si to,
je u každého jiná a za poslední léta výrazně upadá.
Možná k tomu pocitu „národnostního mindráku“ přispívá i současné
politické dění. Jak má být člověk hrdý, že patří k národu, kde
čelní představitelé státu jsou jedna aféra na druhou? Hrdost národa se
musí také něčím pěstovat a vycházet jenom z naší ne vždy zářivé
minulosti, to asi pro současného člověka bude motivace nedostatečná.
Doplňuji:
Slavnostní ceremoniál zahájení OH je svým způsobem show. Tak proč má
někdo problém to tak brát? Nevypovídá to něco o naší české
malosti?