Historie úprav
Odpověděl/a – 27.březen 0:08
Já mám snad všechny fobie co existují. Začnu u té zde nejoblíbenější, jak vidím, a to nakupování v obchodním centru. Chodím tam jen 1× týdně na velký nákup potravin, abych nemusela častěji. Než to oběhnu a propletu se mraveništěm lidí, je to hodina a půl. Zpocená, vynervovaná, s úzkostí v žaludku a nervozitou v nervové pleteni v břiše vláčím přetěžké tašky rukama s naběhlýma žílama domů. Kdysi jsem bydlela v 7.p. Pravidelně vynervovaná ze svého tehdy manžela jsem dostala svůj první panický záchvat. S prckem v kočárku jsme šli na pohotovost, ale skončili jsme v hospodě a po pár panácích byla panická úzkost pryč. Ale za 3 týdny se vrátila. Ale to je špatný návod, jak to alkoholem „vyléčit“, to víme všichny. Jen já se tehdy aspon dozvěděla, že to bušící srdce, dýchavičnost a bolestivé sevření na hrudi nebyl infarkt, ale nervy. Od té doby nesnáším vyšší patra a protože jsme jednou uvízli na dlouhou dobu v malém výtahu, který se cukavými pohyby pohyboval dolů, jakoby nefungovaly brzdičky, nejezdila jsem několik let výtahy. Už jezdím. Trpím taky agorafobií, strach z otevřených prostor, a klaustrofobií, uzavřených prostor, Nezavírám se doma ani na WC a v koupelně, mám hned pocit, že nemohu dýchat. Přes mosty jsem chodit nemohla, raději nechodím ani dnes a letadlem bych chtěla k moři, ale asi už nikdy nepoletím, bojím se panického záchvatu v letadle. S panikami se dá pracovat, vydýchávat je a vědomě se zklidňovat, když člověk si rozumně řekne, že to není infarkt, ale když je velká a nečekaná, na člověka jdou mdloby, nemůže dýchat, vyskočí mu šíleně tlak, tak to uklidňování jde ztěžka a pomalu. Největší problém mám v metru. Zabil se mi tam tatínek, který začal trpět depresemi po nevydařeném manželství s matkou a po celkovém zklamání ze života, že to nevydržel a jednoho dne…skočil. Nejezdila jsem 10 let vůbec metrem. Nemohla jsem. Nohy mi samy utíkaly dolů do kolejiště. Ted, když musím náhodou jet někam metrem a jedu sama (ještě s někým mi to jde poměrně dobře), stojím uprostřed nástupiště, ohlížím se ve strachu, jestli mě někdo neshodí dolů a v metru koukám na zem či strnule před sebe, protože nesnáším ty obličeje sedící proti mně, dělá se mi z nich špatně. Taky se hrozně bojím myší. No, jak říkám, jsem zralá na „Chocholouška“ ☹
Pro Andělé: První panický záchvat se mi stal doma, po náročných stresujících Vánocích 25. 12. a taky nevím, kde se u mně vzala fobie z otevřených velkých prostor. Dřív jsem neměla ani jednu fobii a ted jich mám celou nůši.
Odpověděl/a – 27.březen 0:19
Já mám snad všechny fobie co existují. Začnu u té zde nejoblíbenější, jak vidím, a to nakupování v obchodním centru. Chodím tam jen 1× týdně na velký nákup potravin, abych nemusela častěji. Než to oběhnu a propletu se mraveništěm lidí, je to hodina a půl. Zpocená, vynervovaná, s úzkostí v žaludku a nervozitou v nervové pleteni v břiše vláčím přetěžké tašky rukama s naběhlýma žílama domů. Kdysi jsem bydlela v 7.p. Pravidelně vynervovaná ze svého tehdy manžela jsem dostala svůj první panický záchvat. S prckem v kočárku jsme šli na pohotovost, ale skončili jsme v hospodě a po pár panácích byla panická úzkost pryč. Ale za 3 týdny se vrátila. Ale to je špatný návod, jak to alkoholem „vyléčit“, to víme všichny. Jen já se tehdy aspon dozvěděla, že to bušící srdce, dýchavičnost a bolestivé sevření na hrudi nebyl infarkt, ale nervy. Od té doby nesnáším vyšší patra a protože jsme jednou uvízli na dlouhou dobu v malém výtahu, který se cukavými pohyby pohyboval dolů, jakoby nefungovaly brzdičky, nejezdila jsem několik let výtahy. Už jezdím. Trpím taky agorafobií, strach z otevřených prostor, a klaustrofobií, uzavřených prostor, Nezavírám se doma ani na WC a v koupelně, mám hned pocit, že nemohu dýchat. Přes mosty jsem chodit nemohla, raději nechodím ani dnes a letadlem bych chtěla k moři, ale asi už nikdy nepoletím, bojím se panického záchvatu v letadle. S panikami se dá pracovat, vydýchávat je a vědomě se zklidňovat, když člověk si rozumně řekne, že to není infarkt, ale když je velká a nečekaná, na člověka jdou mdloby, nemůže dýchat, vyskočí mu šíleně tlak, tak to uklidňování jde ztěžka a pomalu. Největší problém mám v metru. Zabil se mi tam tatínek, který začal trpět depresemi po nevydařeném manželství s matkou a po celkovém zklamání ze života, že to nevydržel a jednoho dne…skočil. Nejezdila jsem 10 let vůbec metrem. Nemohla jsem. Nohy mi samy utíkaly dolů do kolejiště. Ted, když musím náhodou jet někam metrem a jedu sama (ještě s někým mi to jde poměrně dobře), stojím uprostřed nástupiště, ohlížím se ve strachu, jestli mě někdo neshodí dolů a v metru koukám na zem či strnule před sebe, protože nesnáším ty obličeje sedící proti mně, dělá se mi z nich špatně. Taky se hrozně bojím myší. No, jak říkám, jsem zralá na „Chocholouška“ ☹
Pro Andělé: První panický záchvat se mi stal doma, po náročných
stresujících Vánocích 25. 12. a taky nevím, kde se u mně vzala fobie
z otevřených velkých prostor. Dřív jsem neměla ani jednu fobii a ted jich
mám celou nůši.
Doplňuji:
Pro Andělé: První panický záchvat se mi stal doma, po náročných
stresujících Vánocích 25. 12. a taky nevím, kde se u mně vzala fobie
z otevřených velkých prostor. Dřív jsem neměla ani jednu fobii a ted jich
mám celou nůši.
Ještě bych chtěla podotknout, že chemické léky mi nepomáhají. Chce to nějak změnit myšlení, kognitivně behaviorální techniky učí člověka, aby naopak se stále více vystavoval situacím, které mu vadí, aby si psal křivky velikosti strachu a paniky. Homeopatická celistní léčba, nikoli klasická homeopatie, mi pomohla taky, vyhmátla mi z podvědomí věci, o kterých jsem vůbec nevěděla, že jsou stále můj problém, vyzvracela jsem ho ze sebe a záležitost jsem mohla po letech konečně uzavřít. Mám kontakt v Praze na dobrou doktorku, je to MUDr, ale věnuje se i celostní homeopatii, zajímá se o zdravou výživu, o všechno, co souvisí s tělem a duší, mohu když tak zaslat.