Historie úprav
Odpověděl/a – 30.srpen 14:53
Mě se tahle otázka týká jen hypoteticky, taťka už dávno nežije. Ale právě proto vím naprosto jistě a přesně, jaká bude má odpověď – Ano, darovala. Nebylo by o čem přemýšlet. Jemu jde přece o život a já můžu celkem bez potíží žít i s ledvinou jednou. Jestli si zdraví zhuntoval sám nebo ne – na tom nesejde. Myslím si, že tahle zkušenost většině lidí otevře oči, takže tu darovanou ledvinu by určitě bral jako „druhou“ šanci, šanci začít nový-lepší život.
Jenom jsem nějak nepochopila tu tvou poznámku o věku – že mě je
20 a otci 50.
A co?!?!?!?!?
Zní to, jak kdybys chtěl říct, že já mám celý život teprve před sebou,
zatímco táta už to má tak jako tak „za pár“…
Myslíš si, že v 50 letech je už člověk starý a k ničemu?! Jsem
zvědavá, jestli budeš stejně uvažovat, až budeš v tom věku i ty
sám…
Mýmu taťkovi pomoci nebylo – a zrovna ta ledvina by se mu hodila, měl tam
nádor. Umřel v 48 letech a věř tomu, že kdyby nepřišla ta rakovina,
rozhodně ještě dlouho by se nechystal ani do důchodu, ani do hrobu.
Mýmu dědovi zase ledviny selhaly, protože mu doktor zamítl dialýzu.
Důvod?! Právě ten věk – pan doktor měl zkrátka pocit, že psát dědovi
umělou ledvinu už zřejmě „nestojí za to“ (mimochodem – děda měl
sotva 60let). Kdybych jim pomoct mohla, udělala bych to – ať už si za
svoje problémy sami mohli nebo ne. Když jde o život, má jít veškerá
hrdost stranou – toť můj názor
Odpověděl/a – 30.srpen 18:28
Mě se tahle otázka týká jen hypoteticky, taťka už dávno nežije. Ale právě proto vím naprosto jistě a přesně, jaká bude má odpověď – Ano, darovala. Nebylo by o čem přemýšlet. Jemu jde přece o život a já můžu celkem bez potíží žít i s ledvinou jednou. Jestli si zdraví zhuntoval sám nebo ne – na tom nesejde. Myslím si, že tahle zkušenost většině lidí otevře oči, takže tu darovanou ledvinu by určitě bral jako „druhou“ šanci, šanci začít nový-lepší život.
Jenom jsem nějak nepochopila tu tvou poznámku o věku – že mě je
20 a otci 50.
A co?!?!?!?!?
Zní to, jak kdybys chtěl říct, že já mám celý život teprve před sebou,
zatímco táta už to má tak jako tak „za pár“…
Myslíš si, že v 50 letech je už člověk starý a k ničemu?! Jsem
zvědavá, jestli budeš stejně uvažovat, až budeš v tom věku i ty
sám…
Mýmu taťkovi pomoci nebylo – a zrovna ta ledvina by se mu hodila, měl tam
nádor. Umřel v 48 letech a věř tomu, že kdyby nepřišla ta rakovina,
rozhodně ještě dlouho by se nechystal ani do důchodu, ani do hrobu.
Mýmu dědovi zase ledviny selhaly, protože mu doktor zamítl dialýzu.
Důvod?! Právě ten věk – pan doktor měl zkrátka pocit, že psát dědovi
umělou ledvinu už zřejmě „nestojí za to“ (mimochodem – děda měl
sotva 60let). Kdybych jim pomoct mohla, udělala bych to – ať už si za
svoje problémy sami mohli nebo ne. Když jde o život, má jít veškerá
hrdost stranou – toť můj názor
Doplňuji:
Já tvou otázku nepovažuju za směšnou, přijde mi to jako celkem zajímavý
téma k zamyšlení. Koneckonců – otázek podobnýho ražení tu už
několik padlo, tak proč neodpovědět…
Ten tvůj kamarád si to musí rozhodnout sám, jen on zná všechny detaily
příběhu.
Kdybych byla na jeho místě já, tu ledvinu bych dala stejně. Ať se
v minulosti stalo cokoliv a otec byl sebevětší zmetek, pořád je to můj
otec – kdyby nebylo jeho, nejsem tu ani já, že… Lidi se můžou změnit,
není to nemožný. Kdybych cítila, že svýho chování táta lituje a viděla
bych aspoň malou (ale upřímnou) snahu dát věci zase do pořádku, tu šanci
bych mu dala. A dala bych mu tím pádem taky tu ledvinu, protože jedno bez
druhýho nejde.
Podle toho, co píšeš, to ale vypadá, že ten kamarádův táta je spíš
pěkný vyčuránek. Jestli si na syna vzpomněl zrovna ve chvíli, kdy by od
něj potřeboval „malou“ službičku, smrdí to podrazem a asi nikdo nebude
moct mít kamarádovi za zlý, pokud se rozhodne nechat tátu napospas jeho
osudu.
Podobná zápletka byla i v seriálu Ztraceni. John Lock se rozhodl dát svou
ledvinu otci, který by jinak umřel. Už nevím, co přesně se mezi nimi
v minulosti stalo, ale ten jeho tatík si na Johna vzpomněl taky zrovna ve
chvíli, kdy měl na kahánku. Hrál na Johna komedii, jak ho všechno to
špatný mrzí a jak by chtěl začít znovu, John mu na to skočil, ledvinu mu
dal..a jak bylo po všem, tatík se mu odměnil tím, že Johna prohodil oknem a
pak se vypařil.
Kamarád by si měl dát pozor, aby taky naivně nenaletěl, ale neměl by ani
tátu odepisovat předem – jednou by ho to mohlo mrzet. Jestli si to ještě
táta může dovolit, ať si prvně navzájem dopřejí nějaký čas, ať
zjistí, jak moc zpřetrhaný to pouto mezi nimi je. Kamarád by měl vycítit,
jak moc vážně/nevážně to s ním táta myslí…a stejně tak by měl
vycítit, jak by se měl zachovat. Víc se poradit nedá, bohužel
Ještě k tomu věku – i kdybych mu tu ledvinu měla dát na usmolených
5 let: dám mu ji. Kdyby byl upřímně odhodlaný těch 5 let využít
k tomu, aby mi maximálně vynahradil to moje zpackaný dětství, byla bych
vděčná za každou minutu, kterou jsem mu svou ledvinou darovala. Neváhala
bych ani vzdát se nadějné sportovní kariéry – a nikdy by mě ani na
vteřinku nenapadlo něco tátovi vyčítat.
Tohle je můj názor, můj postoj – ale kamarád se musí rozhodnout sám.
Kdybych byla na jeho místě, jednala bych podle svých aktuálních pocitů:
kdybych u táty viděla jistou pokoru a pokání, neváhala bych pro něj
udělat maximum. V opačným případě bych ale asi byla na vážkách a
konečný rozhodnutí bych si potřebovala důkladně promyslet. Myslím ale,
že tu ledvinu bych mu dala stejně. A nejsem pokrytec, neříkám to, abych se
tu dělala před všema hezkou – tohle nemám zapotřebí. Já už zkrátka
v životě ztratila dost lidí, kteří tu mohli ještě 30,40,50 let
být – takže já už vím, jakou hodnotu život má. Kdybych ho mohla
někomu zachránit, asi bych si neodpustila, kdybych to neudělala…
