Odpověděl/a – 8.srpen 20:22
Dost lidí to říká – a dost lidí to taky říká „jen tak“.
Možná se chtějí udělat hezkými, možná si jenom neuvědomují hloubku
toho, co slibují. Věřím tomu, že za svoje nejbližší by život položila
většina z nás – za svoje děti, snad i rodiče, sourozence, vnuky. Čím
víc do hloubky by se v těch rodinných vztazích šlo, tím víc by asi lidi
váhali a touhla po vlastním životě by asi nejednou vyhrála.
Já jsem dvěma svým kamarádům „slíbila“, že kdyby ode mě kdykoliv
cokoliv potřebovali, ať mi řeknou. Že pokud to bude v mé moci, není nic,
co bych pro ně neudělala. Řekla jsem jim lehce s nadsázkou, že kdyby
potřebovali mou ledvinu, že jim ji hned dám. A že kdyby byli v průseru a
já je mohla „vykoupit“ svým životem, že to udělám bez váhání. Byla
to nadsázka, člověk takhle samozřejmě běžně neuvažuje..ale oba
kamarádi mi nezávisle na sobě odpověděli stejně: „Díky“!
Aniž by se smáli, přeháněli nebo to jakkoliv dál rozebírali, pochopili,
že jsem tu „nabídku“ myslela smrtelně vážně. Já ji totiž taky
vážně myslela.
Já nevím, jestli mi chybí nějaký ten pud sebezáchovy, že nijak extra na
svým životě nelpím…možná? Hlavně si asi neumím představit, jak bych
žila, kdyby oni tu už nebyli – a já tomu přitom mohla zabránit. Druzí
jsou pro mě vždycky na prvním místě, já bych ten život za ně položila
dokonce i ráda :)
Odpověděl/a – 9.srpen 1:38
Dost lidí to říká – a dost lidí to taky říká „jen tak“.
Možná se chtějí udělat hezkými, možná si jenom neuvědomují hloubku
toho, co slibují. Věřím tomu, že za svoje nejbližší by život položila
většina z nás – za svoje děti, snad i rodiče, sourozence, vnuky. Čím
víc do hloubky by se v těch rodinných vztazích šlo, tím víc by asi lidi
váhali a touhla po vlastním životě by asi nejednou vyhrála.
Já jsem dvěma svým kamarádům „slíbila“, že kdyby ode mě kdykoliv
cokoliv potřebovali, ať mi řeknou. Že pokud to bude v mé moci, není nic,
co bych pro ně neudělala. Řekla jsem jim lehce s nadsázkou, že kdyby
potřebovali mou ledvinu, že jim ji hned dám. A že kdyby byli v průseru a
já je mohla „vykoupit“ svým životem, že to udělám bez váhání. Byla
to nadsázka, člověk takhle samozřejmě běžně neuvažuje..ale oba
kamarádi mi nezávisle na sobě odpověděli stejně: „Díky“!
Aniž by se smáli, přeháněli nebo to jakkoliv dál rozebírali, pochopili,
že jsem tu „nabídku“ myslela smrtelně vážně. Já ji totiž taky
vážně myslela.
Já nevím, jestli mi chybí nějaký ten pud sebezáchovy, že nijak extra na
svým životě nelpím…možná? Hlavně si asi neumím představit, jak bych
žila, kdyby oni tu už nebyli – a já tomu přitom mohla zabránit. Druzí
jsou pro mě vždycky na prvním místě, já bych ten život za ně položila
dokonce i ráda :)
Doplňuji:
Zpětně jsem si teď četla ten svůj výplod a koukám, že jsem se do toho
opět zamotala :) Vypadá to jako protimluv – píšu, že jsem těm
kamarádům svůj život „přislíbila“ v nadsázce…a vzápětí plácnu,
že jsem to myslela vážně : )
Já to myslela tak, že ve chvíli, kdy jsem ten slib vyřkla, jsem samozřejmě
mluvila trochu obrazně – chtěla jsem dát kamarádům najevo, jak moc pro
mě znamenají. Oni mě už nějaký ten pátek znají a ví, že kdyby došlo
na lámání chleba…že kdyby bylo potřeba, abych svůj „v nadsázce
vyřčený slib“ splnila, že bych to udělala. Takže i když jsem tehdy
„žertovala“, mluvila jsem vlastně naprosto vážně. Koneckonců –
umřít pro někoho, koho milujeme…vždyť to je přece krásná smrt,
ne?! :D