Historie úprav

Avatar uživatele

Odpověděl/a – 8.srpen 20:22

Dost lidí to říká – a dost lidí to taky říká „jen tak“. Možná se chtějí udělat hezkými, možná si jenom neuvědomují hloubku toho, co slibují. Věřím tomu, že za svoje nejbližší by život položila většina z nás – za svoje děti, snad i rodiče, sourozence, vnuky. Čím víc do hloubky by se v těch rodinných vztazích šlo, tím víc by asi lidi váhali a touhla po vlastním životě by asi nejednou vyhrála.
Já jsem dvěma svým kamarádům „slíbila“, že kdyby ode mě kdykoliv cokoliv potřebovali, ať mi řeknou. Že pokud to bude v mé moci, není nic, co bych pro ně neudělala. Řekla jsem jim lehce s nadsázkou, že kdyby potřebovali mou ledvinu, že jim ji hned dám. A že kdyby byli v průseru a já je mohla „vykoupit“ svým životem, že to udělám bez váhání. Byla to nadsázka, člověk takhle samozřejmě běžně neuvažuje..ale oba kamarádi mi nezávisle na sobě odpověděli stejně: „Díky“!
Aniž by se smáli, přeháněli nebo to jakkoliv dál rozebírali, pochopili, že jsem tu „nabídku“ myslela smrtelně vážně. Já ji totiž taky vážně myslela.
Já nevím, jestli mi chybí nějaký ten pud sebezáchovy, že nijak extra na svým životě nelpím…možná? Hlavně si asi neumím představit, jak bych žila, kdyby oni tu už nebyli – a já tomu přitom mohla zabránit. Druzí jsou pro mě vždycky na prvním místě, já bych ten život za ně položila dokonce i ráda :)

Avatar uživatele

Odpověděl/a – 9.srpen 1:38

Dost lidí to říká – a dost lidí to taky říká „jen tak“. Možná se chtějí udělat hezkými, možná si jenom neuvědomují hloubku toho, co slibují. Věřím tomu, že za svoje nejbližší by život položila většina z nás – za svoje děti, snad i rodiče, sourozence, vnuky. Čím víc do hloubky by se v těch rodinných vztazích šlo, tím víc by asi lidi váhali a touhla po vlastním životě by asi nejednou vyhrála.
Já jsem dvěma svým kamarádům „slíbila“, že kdyby ode mě kdykoliv cokoliv potřebovali, ať mi řeknou. Že pokud to bude v mé moci, není nic, co bych pro ně neudělala. Řekla jsem jim lehce s nadsázkou, že kdyby potřebovali mou ledvinu, že jim ji hned dám. A že kdyby byli v průseru a já je mohla „vykoupit“ svým životem, že to udělám bez váhání. Byla to nadsázka, člověk takhle samozřejmě běžně neuvažuje..ale oba kamarádi mi nezávisle na sobě odpověděli stejně: „Díky“!
Aniž by se smáli, přeháněli nebo to jakkoliv dál rozebírali, pochopili, že jsem tu „nabídku“ myslela smrtelně vážně. Já ji totiž taky vážně myslela.
Já nevím, jestli mi chybí nějaký ten pud sebezáchovy, že nijak extra na svým životě nelpím…možná? Hlavně si asi neumím představit, jak bych žila, kdyby oni tu už nebyli – a já tomu přitom mohla zabránit. Druzí jsou pro mě vždycky na prvním místě, já bych ten život za ně položila dokonce i ráda :)
Doplňuji:
Zpětně jsem si teď četla ten svůj výplod a koukám, že jsem se do toho opět zamotala :) Vypadá to jako protimluv – píšu, že jsem těm kamarádům svůj život „přislíbila“ v nadsázce…a vzápětí plácnu, že jsem to myslela vážně : )
Já to myslela tak, že ve chvíli, kdy jsem ten slib vyřkla, jsem samozřejmě mluvila trochu obrazně – chtěla jsem dát kamarádům najevo, jak moc pro mě znamenají. Oni mě už nějaký ten pátek znají a ví, že kdyby došlo na lámání chleba…že kdyby bylo potřeba, abych svůj „v nadsázce vyřčený slib“ splnila, že bych to udělala. Takže i když jsem tehdy „žertovala“, mluvila jsem vlastně naprosto vážně. Koneckonců – umřít pro někoho, koho milujeme…vždyť to je přece krásná smrt, ne?! :D